Když jsme odlétali na dovolenou poprvé s dítětem, přiznám se, že to byl docela horor. A to jsme tedy měli teprve ročního syna Petra, co teprve, když k němu přibyla ještě mladší ségra… Přiznám se naprosto dobrovolně, že k smrti nerad balím, a pokud je to alespoň trochu možné, nechávám to na manželce – k její nemalé radosti. Tentokrát nás ale čekal pěkný blázinec…

Stresuju se kvůli cestě autem

Sám jsem měl vzdor svému odporu k balení tentokrát všechno připraveno docela rychle. Všechno se totiž podřizovalo tomu, aby malý Péťa měl všechno, co potřebuje a cesta ho nijak nestresovala. Kdo ale stresoval pořádně, to jsem byl já. Měl jsem ale strach z jiné věci, než je balení samotné. Až do téhle chvíle jsme vždycky jeli na letiště taxíkem a nebyl to problém. Všechno jsme stihli dokonale a včas. Jenže tentokrát jsme plánovali vyrazit vlastním autem. Přece jenom, vezeme dost bagáže a neumím si představit cestu taxíkem na letiště s takhle malým dítětem.

Házím zavazadla do auta a jedeme

 
„A jak to na tom letišti vůbec najdu? A kde tam zaparkuju?“ Hlavou se mi rojila spousta různých otázek a odpovědi jsem moc neznal. Navíc jsme před dovolenou měli v práci docela honičku, a tak jsem neměl čas nějaké odpovědi hledat. Takže jsem málem úplně zapomněl na jednu hrozně důležitou věc. Ale to bych předbíhal. Vraťme se tedy zpátky k balení. Nakonec se nám s Martinou podařilo nacpat všechno oblečení a pro sebe i malého do tří středně velkých kufrů, což osobně považuji za úspěch. Hodili jsme to do kufru auta a vyrazili směr pražská Ruzyň.

Trhám rekordy ve vykládání auta

Byla sobota ráno a na ulicích nebylo moc živo, takže jsme celkem hladce prokličkovali přes celou Prahu až k letišti. Dokonce i směrovky nám přesně ukázaly cestu, jak se dostat před odletovou halu. Oddychl jsem si. Snad tedy všechno proběhne podle plánu a v pohodě. Narazil jsem na jedno volné místo k parkování, kde za 15 minut nechtěli nic, za 30 minut stovku. Něco o cenové politice na letišti si můžete přečíst v tomto článku. No, snad to za tu čtvrthodinku stihnu… Začal jsem rychle vyhazovat všechno z kufru. Martina s malým Petrem stály vedle. Když byla za deset minut všechna zavazadla venku a auto prázdné, došlo mi najednou něco hodně podstatného.

Manželka mi nadává, že jsem blbec

„Kam já to auto postavím, než se vrátíme?“ vyslovil jsem nahlas. „To snad nemyslíš vážně? Ty sis nezjistil, kde tady zaparkovat, než se vrátíme? Ty jsi ale blbec,“ začala zuřit Martina. „Klid, to zvládneme,“ uklidňoval jsem ji, ale dobře jsem věděl, že chyba je na mé straně. Nakonec se mi povedlo auto převést na oficiální parking o kousek dál. Jenže ouha, tříhodinové stání tam vyšlo i na 600 Kč i taková místa na letišti jsou, jak ostatně říká následující text. „Jenže to mi na týdenní parkování nebude stačit jedna měsíční výplata,“ honilo se mi hlavou. Už jsem se s tím ale smiřoval. „Vydělal sis viď,“ pošklebovala se Martina a mně nezbylo než mlčet. Co se dá dělat, za blbost se zkrátka platí.

Zachránil mne můj táta

Když tu náhle se objevil spásný nápad. „Můj táta má náhradní klíče od auta. Zavolám mu. Může sem přijet a auto odvézt,“ chytil jsem toho a hrdě všechno sděloval Martině. Ta jen rezignovaně pokrčila rameny. „Když myslíš, že ho takhle rychle seženeš…“ Naštěstí jsme přijeli dost brzy před odletem, takže jsme měli dost času. Nechtěl jsem ponechat nic náhodě. Okamžitě jsem žhavil telefon. Táta to naštěstí zvedl hned při druhém zazvonění. Překotně jsem mu vysvětlil, co se vlastně stalo. Vyslechl mne a slíbil mi, že to ještě dneska zařídí. Naštěstí nakonec všechno dobře dopadlo a já jsem se před Martinou kál, jaký jsem to blbec.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *