Možnostmi k parkování letiště Praha doslova překypuje. Já sám mám s tím velmi dobré zkušenosti, protože poslední dobou mířím často do ciziny. Nic mne nezaskočí. Naopak rozhodl jsem se si pořádně vychutnat všechny možnosti, které nabízí. Ostatně chtěl jsem se tady na svém blogu zeptat i vás, co si o tom všem myslíte. Už mne dlouho svrbí jazyk.

Nechci se o nic starat

Když jsem se ptal jedné známé, která je už v důchodu a má dost naspořeno, jaký servis by uvítala u cestovek, odpověděla mi jednoznačně: „Aby se mi postaraly o moje auto. Chci prostě přijet autem na letiště a dál už se o vozítko nestarat. A zrovna tak, když odněkud přiletím, mít ve režii cestovky už přistavené svoje auto, jakmile dolétneme. Nechci si to prostě zařizovat sama. Nebaví mně to. Chci plný servis.“ No, není to špatný nápad. Cestovky se už teď čím dál víc snaží zohlednit přání zákazníků a tohle je další nadstandard, který potěší. Parkovací situace kolem letiště je totiž velmi složitá, jak se píše v tomto článku.

Užívám si vymožeností

Upřímně řečeno, už dlouho si podobné vymoženosti užívám sám, ale vždycky předtím musím zvednout telefon nebo vyplnit online rezervační formulář. Že bych ale letěl na zájezd a postaral se mi o to organizátor, to je představa, která příjemně hřeje u srdce. Ostatně není asi až tak nereálná. Zažil jsem už třeba situaci, kdy mi doslova vytrhlo trn z paty, když pro mne přijeli ve chvíli, kdy se mi porouchalo cestou na letiště auto. Když jsem zase jednou musel služebně pryč – tentokrát do Londýna – a nechával jsem na parkovišti, kochal jsem se představou podobného servisu.

Zaskočil mne chmaták v metru

Klíčky od auta jsem si strčil do kapsy a s malým kufříkem se nechal limuzínou odvézt k odletové hale. Přemítal jsem, co by se na parkovištích ještě dalo vylepšit. Co je třeba schovat pod zem, jak se píše zde? Za chvíli poté už se naše letadlo odlepovalo od země. Pětidenní cesta do britské metropole sice byla úspěšná, ale měla bohužel i jednu nepříjemnou dohru. V metru mi jakýsi chmaták vytáhl z kapsy pouzdro s kreditní kartou a klíčky od auta. Blahořečil jsem tomu, ostatní doklady jsem měl jinde a ani kreditní kartu nemám jedinou. Tahle je určená na služební cesty. Navíc se mi ji podařilo zablokovat dřív, než se zlodějíček stihl napakovat.

Lomcuje mnou vztek

Jedinou nepříjemností ale zůstaly klíčky od auta. Zloději nebyly také k ničemu. Vůbec netuší, že vůz, ke kterému patří, neparkuje v Londýně, ale v Praze nedaleko letiště. Pravděpodobnost, že by zjistil, s jakým vozem je spárovat, je mizivá. Jedině, že by to pod trestem smrti vymáčkl ze mne, a to se nestalo. Mnou ale pořádně lomcoval vztek. Co na tom, že londýnskému chmatákovi jsou klíčky k ničemu, když já příletu do Prahy nebudu moci nastartovat svoje auto a odjet s ním? Představa, že první, co budu muset po příletu do Prahy řešit, jsou nové klíčky od auta, mne úplně otrávila.

Dávám slečně kytici za odměnu

Pak jsem si ale vzpomněl, že krásná slečna z parkoviště, se kterou jsem před odletem trochu z legrace flirtoval – samozřejmě ve vší počestnosti, jsem přece otec od rodiny, se zmiňovala o službě zhotovení nových klíčků. Docela rád bych znovu uslyšel její příjemný hlas, a tak jsem vyhledal číslo a zavolal. Měl jsem štěstí, zvedla to opět ona. Vylíčil jsem jí svoje trable a čekal, co se bude dít. „Není to problém, ale potřebovali bychom, aby nám někdo od vás doručil velký technický průkaz od vozu. Pak už se o všechno postaráme,“ slíbila mi. Okamžitě jsem volal manželce Martině a poslal ji i s techničákem rovnou na parkoviště. Světe div se, hned po příletu na mne čekaly nové klíčky od vozu a slečna se sametovým hlasem dostala za odměnu kytici růží.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *