Když jsme letěli na dovolenou do Řecka, postihl nás průšvih v podobě uvařeného motoru auta. Moje úvahy na téma, kde na letišti zaparkuji a kolik peněz mne celá ta akce bude vlastně stát se tak ukázaly jako naprosto liché. Naštěstí jsme ale ještě díky včas přivolanému taxíku nakonec stihli odlet letadla, i když jsme doběhli jako poslední a uřízli si tak pořádnou ostudu…

Dáváme se dohromady se sousedy

Po nepříliš dlouhém letu – na řecký ostrov Rhodos to trvá asi 1,5 hodiny – nás odvezli do hotelu a pak následoval oběd. Skamarádili jsme se s rodinou, která seděla u vedlejšího stolu a měl dvě malé děti podobného věku jako máme my. Proto slovo dalo slovo a začali jsme se hned bavit. Jejich první otázka byla logická: „Jaký jste měli problém při příjezdu na letiště?“ A tak jsem vylíčil naše trable s uvařenou Felicií i jak jsme z nich na poslední chvíli se ctí vyvázli. To už jsme se našemu dobrodružství společně zasmáli.

Nový kamarád mi radí

Řeč pak přešla i na parkování při odletu. Líčil jsem Honzovi – to už jsme si s rodiči dvou malých capartů potykali, jak se mi povedlo zapomenout, co s autem i jak pokaždé trnu, jestli se mi podaří zaparkovat a co nejrychleji všechno vyložit a jak naši pravou ruku tvoří náš táta, který je doslova spásou a vždycky vyřeší všechny problémy, ať se děje cokoli. „Já se ti divím Petře, že nedáš auto na některé z těch parkovišť, co jsou poblíž letiště. Je to tam mnohem levnější než u terminálu. To, co dáš rovnou u terminálu za den, za to tam můžeš parkovat klidně i čtrnáct dní,“ poradil mi Honza.

Už nebudu otravovat tátu

„Víš co, vlastně jsem nad tím takhle nikdy nepřemýšlel,“ řekl jsem zamyšleně. „No, jo náš Petr někdy zapomíná přemýšlet,“ přisadila si se smíchem Martina, ale nemyslela to nijak zle. I když se občas hádáme, máme nějaká nedorozumění, všechno si vyříkáme a bouřka se přežene. „A dá se tam na těch parkovištích sehnat místo? Nebo si to musíš předem rezervovat?“ ptal jsem se zvědavě. Jeho tip se mi zamlouval. Příště už tátu nebudu otravovat. Přece jenom už má svoje roky a chce mít svůj klid. Nemusí přece neustále řešit moje průšvihy….

Domlouváme si schůzku

„Jasně, že dá. Ono totiž tam potřebuje parkovat spousta lidí, takže kapacity na parkování pořád přibývají,“ odpověděl mi Honza. I následující článek potvrzuje, že je to pravda – počet řidičů, kteří chtějí parkovat kolem letiště je rok od roku větší. „Jestli chceš, až přiletíme do Prahy, ukážeme ti, kde parkujeme a okoukneš si to. Sám uvidíš, že je to opravdu fajn,“ nabídl mi Honza. Strávili jsme tam s nimi krásných deset dní, než nás letadlo zase dopravilo do Prahy. Rozuměli jsme, a tak jsme si vyměnili telefonní čísla a dohodli se, že se brzy zase sejdeme ve stejné sestavě.

Vandalové nás nezdolají

„Jo, abych nezapomněl, ten parking,“ připomněl Honza. „Cena hraje prim. Nevím, o kolik přesně, ale někde jsem slyšel, že můžeš ušetřit až 70 %,“ dodává ještě. Jak uvádějí zde, letiště ceny sice snižuje, ale i tak je to lacinější. Chystáme se společně s Honzovou rodinou zamířit na jejich parking. Vzápětí ale Honzovi zazvoní mobil. Jeho veselá tvář náhle zbledne. „No ano, už tam jedeme,“ pokládá hovor. „Honem, něco se stalo s autem. Volali z parkoviště. Pronikla tam nějaká banda vandalů, došlo k nějaké škodě. Uvidíme, co se vlastně stalo,“ říká nám i manželce.

Příběh má happy end

Tázavě se dívám na Honzu. Máme s nimi za těchto okolností vůbec jet? Honza ale jako by mi četl myšlenky. „Jasně, pojeďte. Alespoň uvidíte, jak to funguje. Parkoviště je pojištěné, mělo by se to vyřešit,“ vysvětluje. Na místě zjišťuje, co se stalo. Nějací vandalové pronikli přes plot do areálu. Než je ochranka stihla zahnat, poškodili rýhami lak tří aut včetně toho Honzova. Jsou ale na kamerách. Navíc vše se už řeší, pojišťovna škodu opravdu zaplatí. Nakonec i tenhle příběh má happy end…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *