Z naprosto vykuleného kluka, který se bál odvézt rodinu na Ruzyň k odletové hale, protože tam nesežene parkování u letiště, jsem se časem stal matadorem, který zvládá odlety s naprostým přehledem. Ano, je to tak. To, co mne dříve tolik stresovalo, se teď stalo mojí součástí a snad možná i koníčkem.
Trochu si načechrám ego
Především jsem si brzy vytvořil docela solidní přehled o tom, jak a kde se dá na Ruzyni parkovat. Ostatně určitý základní přehled najdete i tady včetně toho, jak letišti vůbec dojet a odkud. Světe div se, ani to není příliš jednoduché. Ne každý třeba má navigaci a znám i lidi, kteří jsou schopní zabloudit i s ní. Velice dobře vím, že poblíž letiště se dá parkovat daleko levněji než přímo u terminálů. Prostě a jednoduše – nechci se chlubit, ale jsem docela machr, trošku si prostě musím pošimrat svoje ego, no…
Moji oblíbenci mají plno
Samozřejmě jsem tohle všechno získal praxí, nespadlo to na mne z nebe. Nejdřív jsem dostal tip na jeden parking, který je prý opravdu dobrý. Vyzkoušel jsem a osvědčil se. Jednou se ale stalo, že jsem tentokrát letěl sám – ve firmě jsem povýšil a teď se občas stane, že mne vyšlou na nějakou služební cestu do zahraničí – a můj oblíbený parking měl, světe div se, aktuálně plnou kapacitu. No, co se dá dělat, řekl jsem si, vyzkouším jiný.
Poslouchám sladký hlásek
Jedno parkoviště jsem si vybral. Bylo sice o něco málo dražší než to moje stávající, protože třeba v tomto článku píší, že se dá u letiště zaparkovat i za stovku, ale zase nabízelo něco navíc. Nu což, vyzkoušíme to, rozhodl jsem se. „Nabízíme i technickou pomoc v případě potíží s vozem během cesty na letiště,“ informoval mne příjemný ženský hlas v telefonu. Rezervaci jsem totiž vyřizoval telefonicky. „Nevím, co si pod tím vlastně představit,“ odvětil jsem. „Pokud byste měl během jízdy na letiště poruchu na autě, zavoláte nám a my pro vás přijedeme naším autem a postaráme se i o váš vůz. Nezmeškáte tak let a nemusíte se bát, co bude s autem,“ vysvětloval sladký hlásek. Polknul jsem naprázdno. To je tedy servis!
Machruji, že se mi nic nestane
„To je tedy fajn,“ odpověděl jsem. „Ale já mám svůj vůz v pořádku, tak myslím, že to ani potřebovat nebudu,“ dodal jsem. „Nikdy neříkejte nikdy,“ zasmál se hlásek a já tehdy ani netušil, jak blízko je pravdy. Uplynul týden a já si balil malý příruční kufřík na tři dny do Paříže. Hodil jsem zavazadlo na sedadlo spolujezdce. „Měl bych ještě před zimou vyrazit do servisu,“ pomyslel jsem si. Na minulé cestě mne totiž trochu pozlobil startér. Tentokrát jsem ale nastartoval hladce Nenapadlo mne, že by se mohlo cokoli stát.
Vůz mi vypovídá službu
Bylo opravdu časně ráno ještě před tím, než začne dopravní špička, a tak jsem prakticky hladce projel skoro celou Prahu. Dostal jsem se až do Dejvic na Evropskou třídu, což už je přímý směr k letišti. Když tu náhle na křižovatce zhasl motor, a ne a ne nastartovat. Auta za mnou už troubí. Nezbývá, než vystoupit a vůz odtlačit ke straně. Co teď? K letišti je to docela daleko. Vzít si taxík? Nemůžu tu přece auto jenom tak nechat…
Nevěřím svým očím
Když tu náhle jsem si vzpomněl na sametový hlas slečny z rezervace parkoviště. Zkusím jim zavolat. Hledám v mobilu číslo a za pár okamžiků už slyším tentýž hlas, který trpělivě vyslechne můj problém. „Posíláme pro vás auto, které vás odveze na letiště a technika, jenž se postará o vůz,“ slibuje. Opravdu. Deset minut poté u mne zastavuje vůz se dvěma lidmi. Nevěřím svým očím. Na letiště přijíždím doslova na poslední chvíli, ale stíhám! A když se po třech dnech vracím zpátky z Paříže, zírám podruhé. Moje auto je opravené!
